Slow morning(s)
&
Beáta Kaňoková
Žena mnoha rolí. I tak by se dala jednou větou popsat Beáta Kaňoková, která nás před časem pozvala k sobě domů a nechala nás prožít s ní jedno dokonalé pomalé ráno. Útulná atmosféra umocněná ranním sluníčkem a vůní santalového dřeva přímo vybízí k tomu zachumlat se do svetru a ještě na moment zůstat v kráse tohohle nepolapitelného okamžiku. Čas ale nečeká. A my s ním.
Přinášíme další díl z řady Slow morning(s), ve které vám blíže představíme naše milé zákaznice, múzy a podporovatelky MIK. Na oplátku nám zase ony přiblíží jejich oblíbené kousky z naší dílny i důvody, čím jim značka učarovala.
Foto: Adéla Mitrengová
Text: Nikol Pavlíčková
Být herečkou je pro ní něco tak přirozeného, že se člověk až musí zamyslet, jaké to asi je, když se ocitne opravdu v roli. Nadání pro tohle povolání zdědila po mamince. Není tedy divu, že jej má hluboko pod kůží. Cokoliv, co žena zdědí po matce má totiž až zvláštní magii. I o tom by Beáta mohla vyprávět. Mateřství je téma, které ji rozhodně není cizí. Právě v něm si ale na nic nehraje. Je mámou každou buňkou v těle a to stačí.
Co za žádnou cenu nesmí chybět Tvému dokonalému pomalému ránu?
V mém dokonalém pomalém ránu určitě nesmí chybět káva. Mám ráda dát si kávu a dlouhou pomalou snídani, kdy se sejdeme všichni u stolu, nikam nespěcháme a užíváme si kouzlo momentu. K těmto chvílím se nabízí hlavně víkendy, během kterých zažívám svoje dokonalé pomalé ráno.
Kafe piju zásadně…
Studený (směje se). Není to zrovna ideální, ale je to moje určitá neřest. Vždycky, když si ráno uvařím kafe, párkrát si loknu, a pak na něj zapomenu, takže ho dopíjím studený. Obecně bych ale ještě řekla, že kafe piju zásadně dobrý!
Snídani raději sladkou, nebo slanou?
Obě, ale každou zvlášť. Ráda svoje snídaňové chutě střídám. Nejvíc si ale potrpím na míchaná vajíčka. Chutnají mi na sto způsobů. Ocením i lívance, ale většinou, když je dělám, nikdo na ně zrovna nemá chuť se mnou (směje se).
Na co se momentálně těšíš ze všeho nejvíc?
Nejvíc se těším na dovolenou. Po dlouhé době je to můj první opravdu volný čas. Chystáme se s partnerem a dcerou na Sardinii a já už se nemůžu dočkat našich společně strávených okamžiků.
Myslíš si, že je možné krom profesních rolí se nějak připravit i na ty životní?
Řekla bych, že mít nějakou teorii je určitě fajn. Je dobré být otevřený zkušenostem a to nejen vlastním, ale i těm ze svého okolí. Vyslechnout si více názorů, ale mám pocit, že vyloženě se připravit asi nejde. Každá role, i ta životní, je nějakou fází člověka, kterou momentálně žije. Život je individuální cesta, na kterou se připravit nedá. I když si lidé možná často myslí, že jsou připravení, tak nakonec sami zjišťují, že to tak vůbec nebylo.
Jaká role je Tvoje ze všech nejoblíbenější?
Není jedna, je jich víc a pere se ve mně to, jaká by mohla být tou nejoblíbenější. Jsem máma, partnerka a kamarádka. Tyhle role považuji za ty nejzásadnější a jimi nejvíc žiju. Nejlépe se cítím v roli kamarádky, ta je taková nejvděčnější (úsměv).
A co oblíbené profesní role?
Mám moc ráda svou roli Ofélie v Hamletovi, ta mě opravdu baví a pokaždé se pro ni nadchnu. Myslím si, že jsem na sobě v této roli udělala hezký kus práce. Vždy si také ráda zahraju v Rokoku ve hře Honzlová. To je pro mě pokaždé hezky strávený večer, kdy si znovu prožívám sílu celého toho příběhu.
Čím bys byla, kdybys nebyla herečkou?
Nevím. Herectví je zkrátka ve mně. Neumím si představit, že bych dělala cokoliv jiného. Tíhnu k designu a módě, takže kdybych musela změnit obor, vydala bych se nejspíše tímto směrem.
Jak bys popsala svůj styl jednou větou?
Můj styl je náladový. Hodně záleží na tom, jak se aktuálně cítím a v jakém jsem zrovna rozpoložení. I do mého stylu se propisuje fakt, že jsem herečka, a to v každém ohledu. Vždycky, když se oblékám i tak nějak přemýšlím nad tím, co ten den chci zrovna světu o sobě vysílat. Jsem neustále v roli, i ve svém stylu, díky tomu mám možnost přizpůsobit si realitu toho, co chci vlastně zrovna teď žít. To asi nebyla úplně jedna věta (směje se).
Čím tě naše značka oslovila a jak dlouho už jsi hrdou nositelkou oblečení designérky Jany Mikešové?
Tvorbu MIK znám už dlouho, vždycky jsem si chtěla nějaký kousek pořídit a mít jej v šatníku. Stále jsem nákup ale odkládala na “až”, až přišel covid a všechno se zavřelo. A tak jsem nově nabytý čas využila k pořizování větších a dražších kousků, kde uvidím jejich hodnotu. Chtěla jsem také podpořit lokální tvůrce, protože já byla jedním z těch, kdo během těchto nelehkých časů zůstával dál zaměstnaný, i přes to, že jsem tehdy byla na mateřské dovolené. Díky své zaměstnanosti jsem tak s radostí podporovala ty, kteří si zrovna svou běžnou činností vydělávat nemohli. Začala jsem si tedy postupně pořizovat věci ze svého wishlistu, kde byl i svetr od MIK.
Co byl Tvůj první kousek od MIK?
Byl to obří huňatý svetr — takový ten největší a nejkrásnější kousek, který si každá zasloužíme mít v šatníku.
Bez jakého oblečení si neumíš představit svůj šatník?
Bez pohodlného. Cítit se pohodlně je teď v rámci mého časově náročného plánu nejdůležitější.
Proč je podle Tebe důležité, abychom podporovali lokální módu?
Už z nějaké své vlastní podstaty tíhnu k české tvorbě. Určitě ve mně v tomto ohledu zanechalo stopu to, že jsem vyrostla na vesnici. Kde nějaká podpora je automatická. Zároveň vždy ráda vidím, když někdo něco vytváří. Obdivuji každého, kdo ovládá řemeslo.
